Instruktorův rok

Práce snů? Brigáda? Sezonní zaměstnání? Jak to tedy s tím instruktorováním je? Pro spoustu z nás je to příjemná zábava a víkendový doplněk ke studiu nebo jiné práci. Někteří z nás tráví na horách celou sezonu... 

Některým instruktorům dokonce již české hory nebo Alpy nestačí a díky kvalitnímu vzdělání a zkušenostem cestují na zimu do Kanady, USA nebo Asie. Lze ale nazvat instruktorskou profesi "normální" prací a živit se s ní po celý rok (i v létě😊)?

Jde to, věřte mi. A není to vůbec špatné. Člověk se podívá do světa, naučí se žít skromně ve dvou taškách, pozná spoustu nových lidí a udělá si přátelé na všech kontinentech. Já jsem to před pár lety zkusil a zatím nějak neumím přestat. Pojďme si tedy ten instruktorův rok trochu přiblížit. Podíváme se do trochu exotických krajin, kde se ale lyžuje se stejnou vášní jako v našich zeměpisných šířkách.

NOVÝ ZÉLAND - lyžování v zemi Pána prstenů

V roce 2012 jsem opustil poloviční úvazek tělocvikáře a zeměpisáře a vydal se do světa. Po letní novozélandské sezoně v pozici raftového průvodce jsem na zimu zakotvil na jižním ostrově, ve městečku Wanaka. Štěstí přeje připraveným a mě přálo v podobě práce instruktora ve středisku Cardrona.

Nový Zéland zní opravdu docela exoticky. Geograficky vzato, leží téměř přesně na druhé straně planety než ČR. Nikam dál to opravdu už nejde. Dva tři dlouhé lety a jsme tam 😊. V půlce června začíná zima, jak na severním, tak na jižním ostrově, kde je významně více hor a kopců.

Obecně řečeno, střediska na Novém Zélandu jsou spíše menší než větší. Pět, šest lanovek, jeden dva pojízdné koberce, dvacet, maximálně třicet km sjezdovek. Hranice sněhu se pohybuje kolem 1300 m.n.m., lyžuje se maximálně do 2500 m.n.m. Co je tedy z pohledu instruktora zajímavé a jiné, než známe z našich hor? Spousta věcí. Například to, že bydlení a "civilizace" je většinou dost daleko od střediska. Přímo na kopci se na Zélandu zkrátka nebydlí. Pronajatý domeček nebo pokoj dole ve městě (školy z pravidla nezařizují), a každé ráno klidně i hodinu sedět ve služebním busu nebo dodávce a frčet na kopec. To je realita. Ale městečka pod horami jsou krásná. Queenstown, Methven nebo "moje" městečko Wanaka mají své kouzlo a každý si je zamiluje. Neleží závratně vysoko nad hladinou moře, takže ani v zimě v denní dobu není nijak ukrutně chladno. Kromě krás přírody nabízejí města i veškery servis, od malých obchůdků, přes velký supermarket až třeba po mezinárodní letiště (Queenstown). V milované Wanace mě vždy lákalo jít se po práci proběhnout kolem jezera, nebo později na jaře vytáhnout horské kolo. Další novozélandské zvláštnosti? Například struktura fungování lyžařského střediska. Je to vždy jedna velká firma. Jedna lyžařská škola, žádná konkurence. Každý zaměstnanec je tvůj kolega a ty jeho. Rolbaři, vlekaři, uklízečky nebo instruktoři se převlékají v jedné šatně. Atmosféra na Cardroně byla pro mě jedním z hlavních důvodů, proč jsem se tam další čtyři sezony vracel. Jedna velká rodina, pozitivní nálada a také spousta možností k osobnímu lyžařskému růstu a kvalitnímu tréninku. A koho budeme na Zélandu učit? Klientela je různorodá, hodně Australanů a Asiatů a docela hodně začátečníků, skupiny, priváty, občas i telemarková lekce. Pracovat také můžeme na kvalitních dětských programech týdenního nebo celosezonního charakteru. Hodně sluníčka, urolbované pisty i solidní volný terén. A po sezoně výlet do Hobitína, mrknout se, jak bydlel Frodo 😊.

AUSTRÁLIE - lyžování u klokanů

Pokud nejsme na zimu na Novém Zélandu, pokud neumíme španělsky (a nejsme tedy na sezonu v Jižní Americe), a přesto chceme přes léto pracovat jako instruktor, musíme ke klokanům, víc možností na Jižní polokouli není. Austrálie má své kouzlo a svá specifika. A není tak těžké si tuto zemi zamilovat. Zima tam začíná v půlce června a končí v září. Resortů, kde pracovat, je na výběr jen pět nebo šest. Tři střediska najdeme ve státě Victoria, spádově blíže k městu Melbourne. Ostatní jsou na opačné straně Australských Alp, v Novém Jižním Walesu, blíže k městům Canberra a Sydney.

Já jsem po pěti letech na Novém Zélandu zamířil do střediska Mt. Buller, ve státě Victoria. Střediska v Austrálii mají trochu jiný charakter, v některých se bydlí přímo na kopci, což je fajn, ale člověk je odkázaný na to, co je mu nabídnuto lyžařskou školou. V Novém Jižním Walesu, ve střediscích Perisher a Thredbo, bydlí většina instruktorů v městečku Jindabyne, cca 45 minut jízdy. Hory jsou v Austrálii menší, sněhu je méně a je horší, občas prší, takže kdo by tam nechtěl, že 😊? Lidé jsou ale velmi přátelští, kávu mají naprosto skvělou, víno také a lyžují moc rádi. Lyžování je totiž pro vybrané Australany tradiční rodinnou kratochvílí a také trochu odznakem určitého společenského postavení. Lyžovačka v Austrálii není totiž úplně pro každého. Je to drahá zábava, a ne nadarmo dost Australanů létá za oblouky na Nový Zéland. Dobře pro nás instruktory, protože nás slušně zaplatí, a hlavně nás v Austrálii potřebují. V každém australském středisku pracuje velké množství zahraničních instruktorů, velká část z nich je z Evropy. Ve středisku Mt. Buller pracovalo v sezoně 2018 přes sto "neaustralanů". Práce je podobná jako v jiných střediscích. Klientela je věrná a pokud se člověk vrací pravidelně, má své zákazníky. Moje sezona byla plná různorodé práce, od skupinových lekcí se začátečníky, přes velké množství příjemných privátů, závodních tréninků až po lekce běžeckého lyžování. Krátká sezona (cca 2,5 měsíce) může být z pohledu odučených hodin velmi intenzivní. Pět set hodin není žádný problém. Je to krásná země a skvělá instruktorská zkušenost. A kde jinde se poštěstí, že potkáš v lese vedle sjezdovky klokana, koalu nebo vačici 😊?

JAPONSKO - po pás v prašanu v Zemi vycházejícího slunce

Novozélandské zimní srpnové ráno roku 2013, po měsíci práce bez pauzy ve středisku Cardrona mám konečně den volna. Čeká mě skype pohovor se šéfem jedné velké lyžařské školy ve středisku Niseko, na ostrově Hokkaido. Probíhá to super, chce mě, práce na severní polokouli domluvená. Žhavím Google a Youtube. Woow, tam toho legendárního prašanu bude asi opravdu hodně !!Japonská sezona začíná na začátku prosince. Příjezd, ubytování (škola většinou zařizuje, žádný Hilton to není😊, ale bydlíš blízko u kopce), papírování, rozkoukávání v novém resortu, trénink, orientace v systému lyžařské školy atd. A pak hned do akce. Sezona běží, učíme lidičky dělat obloučky. Doleva, doprava a zopakovat, jak je to nutné. Ostatně úplně stejně jako ve Špindlu, ve Whistleru nebo třeba v Tatrách. Klientela je v Japonsku převážně australská nebo asijská (Čína, Thajsko, Taiwan, Singapore, Malajsie atd.). Někteří z klientů mluví anglicky lépe, jiní hůře😊. Co je tedy na Japonsku tak zajímavé? Před (a většinou i po) lekci zahodíš lyže univerzálky, co máš s sebou na učení, vezmeš do ruky trochu širší fošny a jdeš kreslit lajny do lesa mezi stromy. Kterých je mimochodem v Japonsku přesně tak akorát, že můžeš jet pořádné bomby a při tom žádný strom netrefit. Když máš trochu více zkušeností, vyšší licenci nebo třeba svoje klienty, děláš tohle i ve své pracovní době 😊. Večer si dáš s kolegy famózní sushi, zapiješ to pivem Asahi nebo Kirin, pak se naložíš do onsenu (japonské termální lázně) a další den to zopakuješ. A takhle to můžeš dělat klidně až do konce března.

Japonsko má i své slabší stránky. Není tam přes zimu moc sluníčka, spíše skoro žádné, pořád totiž padá sníh. Je tam někdy opravdu velká zima. Občas narazíš na jazykovou bariéru. Co je ale perfektní, že? Zimní instruktorská pohádka v prašanu má ale k ideálu velmi blízko 😊.